Barry Lyndon

Barry Lyndon je film, jež skutečně nelze nazvat jinak než prvotřídním uměleckým dílem. Je to oduševnělá, vznešená, elegantní a pozor, velice skrytě také satirická freska vysoké anglické společnosti 18. století z pohledu vzestupu a pádu jednoho (ne)šťastného (anti)hrdiny. Ačkoliv film je až distancovaně chladný za účelem dokonalé preciznosti, která se mimochodem vydařila, v minimalistických náznacích lze zejména v první polovině pocítit náznaky hlubokých emocí a to nelze vysvětlit jinak, než genialitou jednoho z hrstky nejlepších režisérů všech dob. Bezchybný a okouzlující je také audiovizuální kabátek - nádherné scenerie snímané Kubrickovsky strnulou kamerou s patřičným odstupem a hudba - skvělá, dobová, potírající případnou zdlouhavost a zajišťující kontinuitu v pomalejších scénách... Ne, netvrdím, že Barry Lyndon je v každém momentu stoprocentně zajímavý a zábavný, protože není, ale je jedinečný, opojný a nezapomenutelný. 9/10 (25.03.2009)

[9/10] ♫10/10♫ (Hawk, Peregrine) (Eastmancolor /// Produkce: Stanley Kubrick, Bernard Williams /// Scénář: Stanley Kubrick podle románu Williama Makepeace Thackeraye /// Kamera: John Alcott /// Hudba: Leonard Rosenman /// Nepůvodní hudba: The Chieftains, Johann Sebastian Bach, Georg Friedrich Händel, Wolfgang Amadeus Mozart, Giovanni Paisiello, Franz Schubert, Frederick The Great, Antonio Vivaldi /// Oscar: Ken Adam, Roy Walker, Vernon Dixon (výprava), John Alcott (kamera), Ulla-Britt Söderlund, Milena Canonero (kostýmy), Leonard Rosenman (hudba) /// Nominace na Oscara: Stanley Kubrick (nejlepší film), Stanley Kubrick (režie), Stanley Kubrick (scénář)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (31.12.2009)

O Kubrickovi se říká, že nebyl – a ani nechtěl být – skutečným vypravěčem; místo toho přes mrtvoly (herce a štáb) ilustroval svoje postoje a estetické teze. „Kubrick je chladný intelektuál bez smyslu pro humor a jeho filmy jsou přesně takové a stejně jako romantický sadista Hitchcock si i Kubrick počíná jako obsedantní technokrat, který se k umění nachomýtl omylem“ hřímala kritika v roce 1975. Točil filmy o lidech, nebo točil filmy o strojích? Toť věčná polemika salónních debatérů. Na rozdíl od otřesného Spartaka, k němuž se dostal Kubrick takříkajíc na poslední chvíli a nemohl ho kontrolovat, Barry Lyndona si pohlídal a náležitě vyladil a nalezl způsob, jak technicky a autenticky zachytit minulou dobu skrze speciální objektivy (Kubrick si liboval v práci se světlem a sluncem, v aranžování a alternování „magické hodiny“). V tomhle směru suverénně nekolísá, věci jsou přesně na svých místech, srovnané podle zvláštních pravidel, jimž někdy nerozumí ani Kubrick sám. Ale v tom je právě ta síla, krása a čistota Kubrickova díla, a tedy setrvalá (věčná) hodnota – v tom nezúčastněném podání pravdy, v badatelské lhostejnosti. Proto je Barry Lyndon asi jediný film, který přestože vás znaví a emocionálně neuspokojí, máte po jeho skončení nutkavou touhu dopřát si ho znovu. (22.02.2008)

Jednou jsi dole, jednou nahoře. Tohle rčení dokonale vystihuje životní peripetie dobrodruha Redmonda Barryho, který se z pozice nýmanda z malého irského hospodářství dokáže vypracovat na majitele šlechtického titulu a vítaného návštěvníka domácností těch nejvyšších společenských kruhů. Pravda, prostředky, které při svém vzestupu volí, nejsou tak úplně košer, a tak se změna jména a identity celkem hodí. Ne nadarmo se ale říká, kdo s čím zachází, tím taky schází. Stanley Kubrick byl známý svou precizností hraničící s posedlostí a megalomanstvím. Úzkostlivě dbal o každý detail, nechal vyrobit kostýmy a doplňky podle dobových náčrtů, pečlivě vybíral lokace a z pohledu fanouška historického žánru se mu stěží dá něco vytknout. V případě Barryho Lyndona platí snad ještě víc než v jiných Kubrickových snímcích, že zde vyniká jeho schopnost vytvářet výtvarně úchvatné obrazy s dokonalým barevným provedením a kompozicí. Panoramatické záběry krajiny, sídel, armádních ležení a bojových střetnutí představují pastvu pro oči, podobně jako divákův sluch potěší přesný výběr hudby různých žánrů, který charakterizuje různá sociální prostředí a dotváří náladu. Barry Lyndon znamená pro zachycení atmosféry 2. poloviny 18. století totéž, co Amadeus pro období rokoka a Markéta Lazarová pro raný středověk. Celkový dojem: 95 %. (06.08.2018)

Konečně jsem splatila starý dluh...Barry Lyndon je ledovec. Monumentálně chladný a úchvatný. A většinu z něho tvoří část, která je skryta. Ano, pohltil mě. 184 minut zhudebněných obrazů, fascinující odcizení, které paradoxně přitahuje.....Ne, tohle kouzelné dílo neoplývá duchaplnými dialogy ani nečaruje s psychologickým vývojem hlavního bezkrevného anti-hrdiny..... Středobodem Kubrickovy pikareskní adaptace (Thackerayovo porozumění upravil k nemilosrdnému obrazu svému) pro mě nebyl průměrný hochštapler Barry a jeho sinusoidní toulky světem nahoru a dolů po společenském žebříčku, ale vypravěč, jehož neúhybnou metodou je satirický komentář. Distance je velmi mocnou zbraní, protože nutí diváka pod lupou sledovat dílo, které není řinčivým historickým filmem, ale ani příběhem hrdiny, kterému straníme. Jeden z filmů, kde můžete převyprávět děj obraz po obrazu a přitom o něm nevypovíte vůbec nic. Tenhle obtížně uchopitelný portrét z časů Sedmileté války nenese žádné jednoduše dékodovatelné poselství a ponoření do něj je jiného druhu, protože má jinakou strukturu a pomalost tu není pomalostí, ale procítěností tahů na plátně. Zvláštní smyslový zážitek, ve kterém se i ostrý otisk režisérovy osobnosti nádherně rozpil v barvách a tónech. Drama, díky kterému se mi záhadně zkrátily tři hodiny života, potože v Barry Lyndonovi čas plyne jinak. Kubrick natočil svým způsobem nonverbální film- říká toho hodně, ale jen málo z toho říká slovy. (10.05.2007)